My Image
Krvelačná Mína Loutkářská Chrudim. 2012

A je to tu, škarohlídské recenzní okénko bude protentokrát nekriticky a nadšeně chválit. Svěží upíří rakvičkárnu Krev a jiné lásky Míny, kterou na Chrudim přivezli hořovičtí loutkáři ze souboru Na Holou, totiž nelze než obdivně shrnout slovy: „Skvělá práce, vážení!“
A začneme pěkně od literární výstavby příběhu inspirovaného románem Brama Stokera. Je úplná radost sledovat text, kde nic neschází, nic nepřebývá a vše je dotaženo do konce! Příběh vypráví o vdavekchtivé a tak trochu sentimentální Míně, jejíž milý John je realitní makléř, poněkud posedlý svým byznysem, kterého pracovní povinnosti dovedou až do Transylvánie. Je to ovšem léčka od hraběte Drákuly, který miluje makléřovu snoubenku Mínu a chce se soka zbavit. To se mu ovšem nepovede a John mu uteče zpátky domů, jsa pronásledován Drákulovým vlkodlakem Wolfem. Hrabě nelení a pro Mínu si zaletí, vysaje jí krev a promění ji tak v upírku. Na scéně se v ten moment objeví nová postava, lékař povolaný k pacientce Míně nejevící známky života, který po souboji s Drákulou hyne místo něj. V tom se vrací John, myslí si, že chce hrabě podepsat kontrakt o prodeji hradu, a omylem ho probodne tužkou připravenou k podpisu. Vrací se i v upíří podobě vdavekchtivá Mína a pustí se do sání Johnovy krve. Střih: rodinná idylka. Malí upírci, ten nejmenší v kočárku ve tvaru rakvičky, máma upír, táta upír a kolem kočárku se motá rodinný mazlíček Wolf. Konec.
Proč jsem děj vypsala tak podrobně? Ráda bych tím demonstrovala jeho sevřenost. Všechny motivy, které byly použity, do výstavby logicky zapadají. Všechny postavy, které se objeví, mají v ději své pevné místo, vývoj a jejich konání má pointu. Navíc je každá z nich obdařena svým vlastním leitmotivem, který by se dal snad označit až jako idée fixe: Mína touží po sňatku a o ničem jiném nemluví, mantrou jejího snoubence je byznys, hrabě pochopitelně prahne po krvi. I doktor má svou základní individualizovanou charakteristiku: je zapomnětlivý až roztržitý. Zní to jako banalita, ale podobná sevřenost a propracovanost nejsou v divadle zdaleka tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Scénář sestává z velmi jednoduchých promluv, jaké si mnozí pamatují třeba z taktéž maňáskové inscenace Tři mušketýři plzeňského Divadla Alfa. Text byl maximálně zredukovám na jednoduchá slovní spojení či pouhé vršení podstatných jmen; pro ilustraci bych uvedla třeba situaci, odehrávající se v Transylvánii, kdy se Drákula pořád nemá k uzavření kontraktu a kdy makléř pouze utrousí: „Byznys – podpis – Mína – domů.“ A vše je jasné. Bylo by samozřejmě vhodné doplnit, že si autoři sdostatek vyhráli i se slovními hříčkami a zapojili i všemožná úsloví spojená s krví (krve by se nedořezal, holka krev a mlíko apod.).
A teď k jevištnímu provedení černé grotesky, kterému zvolení maňásci vysloveně sluší. Ušetřím laskavého čtenáře detailního popisu dlouhého výčtu loutkářských fórků od čůrající loutky (nikoli schválnost, ale důležitá součást děje), přes opravdové vysávání Míniny krve, až po divadelně působivý let naddimenzovaného hraběte Drákuly, a omezím se na konstatování, že byl povedený scénář zrežírován více než zdařile, ve velmi funkční jednoduché scéně (autorem všeho je Ludvík „Říha“ Řeřicha). Autorská inscenace Krev a jiné lásky Míny také pečlivě dodržuje „čistotu“ zvoleného žánru: stupňuje gagy s citem pro pointu a účinně pracuje s groteskní nadsázkou; je tak krásným dokladem, že hořovický soubor ctí tradiční loutkářské řemeslo víc než mnozí takzvaní profesionálové, které by s přehledem strčil do kapsy.

KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ