Spolek loutkářů Na holou během své čtyřleté existence vystoupil na přehlídce Pražského Tajtrlíka již potřetí. Zaujetí členů spolku pro tuto činnost je obdivuhodné a jednoznačně se promítá do profilace jejich tvorby. Zaujme především tematický záběr i inscenační principy. Již na loňské přehlídce překvapili poměrně ráznou parodií husitské kapitoly našich dějin v inscenaci Zkáza Adamitů, která jim sice na LCH 2007 nepřinesla podobné ocenění, s nímž byl soubor porotou hostivařské přehlídky na LCH 07 doporučen, ale jejich tvořivé schopnosti byly touto festivalovou konfrontací zmnoženy.
I uvedená koláž na motivy ruského autora Daniila Ivanoviče Charmse Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme času, kterou po prvním předvedení 30. března soubor premiéroval na přehlídce Pražského tajtrlíka, ukazuje na přemýšlivý přístup k tématu, uzrávající v procesu nastudování. Autor scénáře, výpravy a režisér představení Ludvík Řeřicha, prezentuje na jevišti velice razantně „problémy malého člověka a temné hlubiny duše“, jak je cítil Charms, propojený s V. N. Gogolem a milovaným Alexejem Remizovem, u nás dlouho utajovaným představitelem ruské moderny, kterou Charms dál rozvíjel. Řeřicha rozpoznává Charmsovo napojení na futurismus, následující dadaismus, surrealismus a černý humor. Nejde však v žádném případě o literárně-divadelní experiment. Citlivě hledal všechny spojnice, kterými by překlenul více jak osmdesátiletý odstup od vzniku těchto často absurdních až mystifikačních drobných povídek, dialogů a básniček. Hned úvodní výstup, ve kterém do tmy „řvoucí“ kohout, dráždí spáče v sousedství a je jím z plotu setřelen, až peří lítá, naladí obecenstvo k smíchu, neb jak říká sám Charms: „smích netřeba jen volovi.“
Jestliže v průběhu hodnocení padla námitka, že představení není dost loutkové a stejně jako v mnoha současných inscenacích na jevišti převládají herci, zpěváci, muzikanti, je třeba současně vidět prostor, který režisér určuje loutce. Její funkce, jak tomu je příkladně ve scénce „Jak sem se narodil“, hrané maňásky obskakujícími rodičku a kamsi cpoucí nemluvně, které se narodilo dříve, než plánoval otec, je prostě nezastupitelná. Jedině loutka je schopna transponovat poměrně drastický žert do polohy humoru. Tak tomu je i s loutkovitostí dalších postav. Režisér uplatňuje v představení plošné i dvouruční loutky, a jak již bylo naznačeno, stylizace je důsledně uplatňována i v hereckých výstupech.
Porotu také zaujala hudebnost souboru, který písně zhudebněné Kateřinou Kratochvílovou prezentoval s jistotou a v groteskní zkratce. Nepřehlédnutelné je i kostýmování Lenky Korejčíkové, které byl nápomocný celý soubor. I v tom je ukryta jakási etnografická mystifikace, nabízející absurdní krojovou i civilní zkratku od typického bolševického tříčtvrtečního kožeňáku s čapkou a rudou hvězdou na čele, přes ukrajinskou rubášku, až někam po jihočeský dívčí kroj. Tuto inscenaci lze bez rozpaků označit za vyvrcholení celé přehlídky.
Jiří Středa
Nádherný letní den. AS 2008, 57. Loutkářská Chrudim
Jedním z mála „sovětských“ beletristů, kteří u nás vzbudili širší pozornost po listopadu 1989, je Daniil Charms. I Rusko jej dlouho znalo jen jako autora knížek pro děti, jejichž psaním se pokoušel uživit. Na texty z pozůstalosti upozornil sice už v šedesátých letech Anatolij Alexandrov, knižní výbor však v Rusku vyšel až roku 1988. Představení Nádherný letní den (podle Daniila Charmse) LS Na holou Hořovice vyvolalo z jedné strany spokojenost s tímto pojetím „zdivadelnění“ Charmse a na druhé straně nevoli. Obecně si myslím, že tak to musí být – buď se vám to líbí, anebo ne. Nejsem zastáncem dvoj-dojmů, které v podstatě neříkají ani jedno z toho. Oproti tzv. „plutí nad vodami“ si Na holou zvolili živočišně syrový klíč jevištní realizace jeho textů. Byl to jakýsi výjev z reality vesnice. Věci tím pádem nekomplikovali, ale přímo je předváděli. Oproti jiným jevištním realizacím textů Charmse, které jsem mohla doposud vidět – a které v podstatě mnoho naznačovaly, ale vlastně to nemělo hlavu ani patu – mi tenhle klíč přišel dobrý. (A to nejsem zastáncem doslovnosti na divadle). V Nádherném letním dni byl pro mě prostě „elementární grunt“, a to například z hlediska herecké složky – herci hrají, na co stačí, jejich herectví má energii, dokážou na jevišti prostě jen „být“. Nemůžu si pomoct, ale tenhle Charms byl pro mě příjemným osvěžením. A záměrně používám označení „tenhle Charms“, protože existuje nespočetně mnoho názorů a „vizí“, jak Charmse inscenovat a vůbec jak jeho texty vnímat. Stejně jako existuje nespočet názorů na to, jak vůbec divadlo „dělat“. Mé „psaní“ může vyhovovat tvému „čtení“. Jedná se vždy o osobní výpověď inscenátora nebo té či oné skupiny lidí. Sama si vzpomínám na diskuzi po jednom ze svých představení. Jeden názor říkal, že v tom není nic z toho, „co chtěl autor říct“. Nic z jeho „poetiky“. Druhý zas „tohle je přesně ono, to je jeho styl, přesně jste vystihla autora“. Ještěže „dál psát nebudu, není už o čem, navíc mi došel v kalamáři inkoust“ (slovy Daniila Charmse).
Petra Tejnorová
Nádherný letní den. 2008, 57. Loutkářská Chrudim
Výtvarně-vizuální stránka inscenace realizuje prostředí ruské vesnice, ale zároveň jako koláž či montáž různorodých prvků jde ještě dál, vypovídá o vztahu tvůrců k tomu, co předvádějí na jevišti. V jistých okamžicích i hraje, připomínajíc tak kdysi hojně skloňovaný pojem akční scénografie. V procentuálním vyjádření tu loutky zdaleka nemají převahu. Ale: v tomto typu divadla výrazná a zásadní významová účást vizuálně-výtvarné složky na dění smyslu formuje - pro stručnost to řeknu tak - loutkovou kvalitu jiného druhu; doplňuje tak a rozšiřuje, co chybí na kvantitě loutek. A vedle této výtvarně-vizuální loutkovosti stojí zpěvní čísla. Ve svém provedení poněkud uhlazenější, než by se slušelo k tomu drsnému, zemitému výrazu, jenž charakterizuje výtvarně-vizuální část, ale zato sršící energií a razantně rozvíjející základní přednost inscenace: nad Charmsem se tu nepřemýšlí, nepsychologizuje, ani z jeho textů nevznikají příběhy provedené divadlem, ale prostě se přímo na jevišti a jevištěm předvádí. Je to možná pro někoho příliš jednoduché, ale je to živé elementární divadlo, kde z vesnického prostředí vyrůstá živočišně naléhavý obraz syrové nesmyslné životní reality.
Prof. PhDr. Jan Císař